Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Čo urobíte, keď už na svojom druhom albume dotiahnete svoj hudobný štýl prakticky do dokonalosti? A zároveň sa nevoláte AC/DC alebo MOTÖRHEAD. Samozrejme, že hľadáte cestičky, ktorými by ste objavili nové zvukové teritóriá a zároveň pri týchto výpravách nestratili vlastnú tvár. Sympatickí Nóri to na svojej tretej nahrávke urobili. S veľkým úspechom.
Žiadny John Baizley a jeho práca na obale, ani Kurt Ballou a jeho producentská záštita. Žiadne istoty a tradície. KVELERTAK úplne nanovo, pod vlastnou zástavou, na vlastné tričko. K svojej charakteristickej a zároveň neuchopiteľnej šablóne „Hráme všetko možné od BURZUM až po THIN LIZZY“ veľmi prirodzene a s prehľadom pridali štadiónový rock z osemdesiatych rokov. A znie to úplne výborne!
Úvodná smršť „Dendrofil For Yggdrasil“ si v ničom nezadá napríklad s blackgazeovými DEAFHEAVEN. Rýchly, nekompromisný a zároveň optimisticky melodický nárez otvára dvere do ďalšieho, ešte podstatnejšieho diania. Je fascinujúce, že dve úplne rozdielne kapely majú na svojich nových albumoch v tomto roku skladbu s názvom „1985“. A obe sú skvelé. Londýnski progresívni metalisti HAKEN na albume „Affinity“, aj nórski machri KVELERTAK – v oboch prípadoch k tomu možno prišlo aj náhodou. Atmosféra, aranžmány, zvukové ornamenty, všetko ako keby viselo kdesi vo vzduchu a keď si už zúčastnení zodpovední muzikanti vypočuli výsledok, priznali (možno aj nechcenú) inšpiráciu v osemdesiatych rokoch minulého storočia.
Znie to naozaj epicky. Drsný black`n`roll si preráža v štýle VAN HALEN cestu do veľkých hál a na štadióny. V kontexte kariérneho vývoja KVELERTAK to vlastne ani nie je veľmi prekvapujúce. Kapela, ktorá odohrala veľkú časť turné pred FOO FIGHTERS či MASTODON a na jeseň minulého roku cestovala spolu so SLAYER a ANTHRAX po Európe, si z toho všetkého musela niečo zobrať do svojej životnej filozofie a hudobného výraziva.
Hu lyste dei ut i bann Mens hu gjekk opp i brann Synden hennas forsvant Då skamkjøtet lukta stramt
(„Heksebrann“)
Je sympatické, že celý album je opäť celý bez výnimky po nórsky. Tvrdohlavosť sa tu vypláca. Na viacerých miestach nahrávky sa v tom priamočiarom rock´n´rolle a reminiscenciách na doby dávno minulé priam pýtal čistý, kvalitný spev. Pri všetkej úcte k Erlendovmu energickému frontmanstvu a prvotriednemu škrekotu. KVELERTAK to vyriešili šalamúnsky s hosťujúcimi speváčkami – Lise Frøkedal a Katie Jones naozaj krásne ozvláštnili skladby „Nattesferd“, „Heksebrann“ a „1985“. Aj toto by mohla byť cesta v budúcnosti kapely – nestratiť vlastný ksicht a zároveň sa otvoriť novým, čerstvým vplyvom.
Tri gitary dostávajú v pomalších skladbách viac priestoru, skladby dýchajú, sú pestrejšie, melodickejšie. KVELERTAK si však zároveň dávajú záležať na tom, aby nezmäkli, vedia v pravú chvíľu opäť pritvrdiť a priložiť lopatu čierneho uhlia do rozpálenej pece. A čo je úplne najdôležitejšie, z nahrávky srší radosť hrania, pri ktorej je úplne zrejmé, ako skvele to celé bude znieť naživo, na koncertoch a festivaloch.
Kapelu som videl a zažil v troch zásadných polohách – na vlastnom koncerte, na veľkom festivale, rovnako tak v úlohe predskokana. Tá posledná jej pristala najmenej. Či už to bolo zvukom, obmedzeným priestorom či celkovým prístupom muzikantov, nedalo sa to porovnať s festivalovým hraním a už vôbec nie koncertom pred vlastným publikom, ktoré prišlo výlučne na KVELERTAK. Odporúčam ich vidieť za akýchkoľvek okolností, ale ak sa naskytne príležitosť samostatného koncertu na vlastnom turné, rozhodne neváhajte. Uvidíte najlepší rock´n´roll súčasnosti.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.